Blíží se doba osvobození, konec druhé světové války. Ale již teď zní kritika, že památníky rudoarmějců jsou závadné, dokonce že by měly dopadnout jako ten na Praze 6. Především pražský aktivismus v podání dvou ultraliberálních starostů – pánů Koláře a Novotného – vnáší do našich životů rozervaných ruskou válkou na Ukrajině paradoxy.
Starosta Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) nechal v roce 2020 vystavět památník vlasovcům, kteří se dle jeho slov podíleli na osvobozování Prahy. Jednalo se o vojáky Rudé armády, kteří se v německém zajetí později nechali naverbovat do nacistických služeb. Zde je nutné zmínit, že jejich velitel Andrej Andrejevič Vlasov byl Rus a původně komunista. Jak tedy pan Novotný dnes naloží se situací, kdy je vše ruské z veřejného prostoru odstraňováno? Ve své podstatě se totiž jedná o památník Rusům. Bude k památníku dál pokládat věnce, nebo jej nechá odstranit dle současné logiky střetu Rusko versus Ukrajina? Již teď lze totiž občas zaslechnout názor z úst pravicových aktivistů, že Masarykovy legie na Východě byly ve skutečnosti ukrajinské.
Naopak starosta Ondřej Kolář (TOP 09) se zasloužil o odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva. V tomto případě se sice jednalo o etnického Rusa, ale na druhou stranu velel vojskům, která osvobozovala Československo a jejichž součástí byli i vojáci z Ukrajiny. Nejznámějším Ukrajincem byl v tomto případě Dmitrij Leljušenko, který velel 4. tankové armádě, a společně s dalším Ukrajincem Pavlem Rybalkem osvobodili 9. května 1945 Prahu. Památník tanku 23 už ovšem neexistuje.
Jak s těmito fakty pan starosta naloží? Podle orwellovského »ti, kdo ovládají přítomnost, ovládají minulost a ti, kteří ovládají minulost, ovládají budoucnost« by třeba místo sochy maršála Koněva mohla být instalována socha Oděsana maršála Malinovského. Sice osvobozoval Brno, ale přeci jen byl Ukrajinec a Brnu by to určitě nevadilo.
Jan KLÁN, předseda OV KSČM Kutná Hora
NKVD
Měli bychom slavit „osvobození“ Rudou armádou?
Letošní oslavy 77. výročí konce 2. světové války byl měly být vedeny v jiném duchu, než je v Česku zvykem. Ve vnímání tohoto historického období bychom se měli přiblížit pohledu Poláků, Estonců, Lotyšů a Litevců.
David Vondráček
David Vondráček
6.3.2015, 18:23
Sdílet
Diskuze
Dnešní demokratičtí politikové zmíněných národů (stejně jako většina tamních ekonomů, politologů, sociologů, publicistů, dokumentaristů a umělců) stále více mluví o „dvou zlech“. Jako dvě největší pohromy dvacátého století vnímají německý národní socialismus (nacismus) a sovětský komunismus, a to stejnou měrou.
Tak třeba Poláci (s nimiž v moderních dějinách sdílíme hodně společného) hodnotí vstup bolševické Rudé armády do Polska v době druhé světové války jako druhou okupaci (po té německé). Část polských vlastenců bojovala se zbraní v ruce proti Sovětům stejně jako proti německým okupantům. Když už přicházeli podruhé v krátké době o svou suverenitu, chtěli si zachovat alespoň hrdost. Odsuzovali Edvarda Beneše, který uznal (vůbec jako první) kolaborantskou prosovětskou polskou vládu, čímž podrazil tu londýnskou. Poláci věděli, že na dlouhá léta bude tabu třeba téma vyvraždění polských elit Sověty v Katyni v roce 1940.
Šeříkové šílenství
Česká veřejnost až na několik výjimek (například bývalý agrární politik Ladislav Karel Feierabend nebo protibenešovská skupina kolem generála Lva Prchaly v londýnské emigraci) v psychotickém „šeříkovém šílenství“ příjezd komunistické Rudé armády přivítala. Šupiny na očích jí bránily vidět, že nacistické zlo prostě jen střídá jiné zlo, zlo komunistické. Že Belzebuba vystřídal ďábel.
Když pak začaly únosy československých státních občanů (antikomunistů ruského a ukrajinského původu) do koncentráků na Sibiři, ministr zahraničí Jan Masaryk si netroufl jakkoli protestovat. „Náš Honza“ neprotestoval, ani když na Sibiři zmizely tisíce Slováků, též československých občanů.
Sovětští „osvoboditelé“ s tichým souhlasem československé vlády zabírali strategické uranové doly na Jáchymovsku. Docházelo ke znásilňování žen sovětskými vojáky, hlavně na Moravě. Příslušníci Rudé armády na našem území kradli jako straky (zdaleka ne jenom koně a hodinky). „Osvobozený tisk“ nesměl jakkoli kritizovat armádu totalitního státu z Východu.
Sadistické orgie Čechů
Po tzv. Košickém vládním programu nadiktovaném Sověty českým komunistům a bez protestů přijatém dalšími pseudostranami budoucí Národní fronty (bez liberálů a konzervativců) bylo jasné, že byl překročen Rubikon. Základy bolševizujícího národního socialismu (předehry komunismu po česku) Edvarda Beneše lze hledat na jaře a v létě roku 1945.
Na území obsazeném oslavovanou sovětskou armádou probíhaly největší sadistické orgie v moderních dějinách země. „Neosvobozovali jsme střední Evropu, aby Češi zaváděli nové Buchenwaldy,“ řekl americký vojenský přidělenec. Upalování Němců zaživa. Znásilňování. Mučení civilistů pomocí elektrického proudu v internačním táboře Hanke v Ostravě. Masová vražda (měsíc po válce!) sedmi set civilistů z Žatce a Postoloprt spáchaná příslušníky páté kolony Sovětů (tzv. Svobodovci). Totální vyrabování Žatce (ještě v 60. letech chodily lidově-demokratické důstojnické paničky v kožiších německých Žatečanek, které v létě 1945 znásilňovali jejich muži…
Rabovací gardy
Sovětští vojáci spolu s českými občany vykrádají tisíce zámků, kostelů a měšťanských domů na celé jedné třetině českého území obývané Němci. Sedm set tisíc lidí německé národnosti bylo vyhnáno do lesů nebo do nově vznikajících internačních táborů (dávno před Postupimskou konferencí!). Svaly se jim prohmatávají jako otrokům, protože jako otroci budou pracovat u českých sedláků. Německým nevolnicím jsou odebírány prsteny a strhávány náušnice, až jim krvácejí boltce. V Chomutově jsou zabitým Němcům vypíchávány oči. V Lanškrouně jsou starousedlí Němci topeni v kašně. Zabitým jsou všude vytrhávány zlaté zuby.
Revoluční gardisté („Rabovací gardy“) se na podzim 1945 proměňují v tzv. závodní stráže a ve fabrikách asistují u ožebračení deseti tisíc nejschopnějších českých podnikatelů (tzv. znárodnění). Za zabavený majetek tito lidé nedostanou žádnou náhradu. Česká liberální středoevropská kultura se jak po německé okupaci, tak i po příchodu Sovětů mění v kulturu asiatsko-byzantskou, v kulturu bez respektu k individuální svobodě a k lidským a občanským právům.
Příběh ukradené vily
Věty o likvidování Němců a Maďarů z projevu Edvarda Beneše (16. května 1945) pronesené pod obrazem Josifa Stalina československá lůza pochopí tak, že na Slovensku uspořádá pogromy na maďarské Židy, kteří se vracejí z německých vyhlazovacích táborů. Sám Edvard Beneš jde v morálním cynismu příkladem, když koncem května svévolně „daruje“ Sovětům vilu Jiřího Poppera v pražské Bubenči.
Je to velmi ilustrativní příběh. Židovský podnikatel Jiří Popper utekl s rodinou a se dvěma kufry v prvních dnech německé okupace do Jižní Ameriky. Z jeho vily v Bubenči zřídili němečtí okupanti zázemí pro gestapo. Po válce se chtěla Popperovic rodina vrátit z emigrace domů do Prahy, jenže neměla kam. V domě už bylo sovětské velvyslanectví. Edvard Beneš si totiž myslel, že rodina majitele byla zplynována nacisty. Vilu i s pozemky proto „daroval“ SSSR. Jiřího Poppera si ale spletl s jeho bratrem Rudolfem Popperem, který se s rodinou z Osvětimi skutečně nevrátil.
Dosud žijící dcera Jiřího Poppera na televizních záběrech poznává rodinný nábytek, který dodnes tvoří součást vybavení ruské ambasády. Už v létě 1945 chodili sovětští diplomaté v oblečení ze šatníku Popperů, spali v jejich postelích a pili kávu z jejich porcelánu. Za vilu a pozemky velvyslanectví Ruské federace dědicové dodnes nedostali finanční náhradu. Český stát se jim za krádež neomluvil.
Nelidská ideologie
Neznamená to, že bych při vzpomínce na konec 2. světové války chtěl bagatelizovat nacistické zločiny. Jen připomínám, že jsme v květnu 1945 rozhodně nebyli „osvobozeni“ demokratickým státem s právní kulturou. Příchod Sovětů nás zatáhl do hlubin podobně nelidské ideologie, jako byl nacismus. „V divukrásné zemi blízko pólu“ se dnes nacismus s bolševismem propojuje ve zrůdnou státní ideologii putinismu. Poláci, Estonci, Lotyši a Litevci to ví a začínají se bát.
Ani my bychom neměli zůstávat „vysmátí“.
Sluka
Bal kufry bude de rusifikace.