Je tomu měsíc, co na ukrajinské území vstoupily ruské jednotky a začala invaze, kterou moderní historie nepamatuje. Je to též dostatečná doba pro určité zhodnocení situace a predikci možného vývoje. S vědomím jednostranných soudů a zjednodušení tak, jak nám situaci na frontě a průběh bojů agresivně a tendenčně předkládají světové i české zpravodajské agentury. Záběry z Kyjeva, Mariupole, Charkova a dalších míst, jakkoli jsou drastické, nejsou dostatečně přesvědčivé například pro jejich anonymitu a mnohadenní opakování. Příběh o ruském chasníkovi, kterému se znelíbila válka, přejel i s tankem čáru dotyku a vzdal se ukrajinské jednotce, za což obdržel 10 000 USD, je v tomto kontextu spíše z žánru anekdot.
Faktem je, že ukrajinská strana a prezident Zelenskyj mají nadprůměrně schopné »píáristy«. Veřejné srozumitelné projevy vědomě cílené na konkrétní skupiny posluchačů, spolu s khaki tričkem a vemlouvavou mluvou formují člověka, který »je z nás a je náš«. Přímo »majstrštykem« pak je, jak se Kyjevu podařilo využít zkušeností z propagandy v druhé světové válce a rozdělit vedenou válku na »spravedlivou, vlasteneckou« ze strany Ukrajiny, a »nespravedlivou, imperiální, dobyvatelskou« ze strany Ruska. Síla tohoto aspektu se vyrovná nejsložitějším zbraňovým systémům a je skoro nevyčerpatelná. A nezapomínejme na rostoucí sílu protiputinovské opozice jako takové.
Dalším důležitým ekonomickým, sociálním i politickým aspektem je otázka utečenců a postoje k nim. Z krátkodobého pohledu je postoj jasný. Politická i materiální podpora je i v našem zájmu. V jakém ohledu, v jaké podobě, v jakém rozsahu a na jakou dobu? To je velmi citlivá otázka, na kterou těžko hledat odpověď již proto, že jde o dlouhodobě neřešený problém národního a internacionálního postoje státu s vědomím toho, že finálně jde o složitou otázku významu a pořadí hodnot. Zatím v naší historii vítězilo: nadšení, velkorysost, racionalita, skepse, vystřízlivění. Kdy nastane ta chvíle, kdy se přestaneme unášet nad »hrdinou« Fialou v »klenbáku«, celebrity darovanými částkami a přejdeme ke kupeckým počtům, kolik nás to stálo a co jsme mohli mít? Kdy nám začnou vadit výhody utečenců v dopravě, službách, bankách a finančním hospodaření?
Například teze o změnách na trhu práce. Z 300 tisíc dosavadních utečenců je 55 procent dětí. To na zlepšení situace na trhu práce nevypadá, spíše na podstatné zasycení naší sociální sféry a její finanční náročnost. Navíc ne každý utečenec chce skutečně pracovat, když to znamená učit se jazyk, případně novou profesi, zajistit péči o děti a když sociální systém v Česku je proti Ukrajině významně vyšší. Do ukončení války to na podpoře vydržíme a pak? Ti, kdož přišli v minulosti, jsou po všech stránkách jiní, než ti současní. Přinejmenším co se ekonomického a sociálního statutu týče.
To ale neznamená, že válka není největší zločin lidstva a že Putin by neměl odejít.
Ladislav ŠAFRÁNEK